Life is funny! Indeed :D

Ústy Cimrmana:

"Máme tady jeden takový ošklivý, nepěknou věc. No, milí čtenáři, není to maličkost. Skoro se vám to bojím říct. Je to takový ošklivý a skoro bych řekla zlý, zlý, milí čtenáři, nepěkná věc!" 

(a takto bych mohla pokračovat, no trošku jsem si zapřeháněla :).

>> našla svobodu, Our Dustbin of Liberty! >>

Už 4. den postrádáme popelnici! V pondělí večer jsem ji osobně vyvezla. Samozřejmě jsem zkontrolovala stav sousedovic popelnice - a s blaženým úsměvem, že se tam taky nějaký ten odpadky přetékající pytel nachází, jsem odkráčela domů vítězným krokem. Načež naše drahá odpadky přetékající popelnice zůstala v tomto stavu stát na chodníku další 2 dny. 

Trochu to nechápeme, protože jsme se domnívaly, že se vyváží smíšený odpad právě v úterý ráno. Jelikož nám už bylo trochu trapné hýzdit napůl otevřenou popelnicí krásu naší ulice, spolubydlící ji odvezla zpět na zahradu.

Další den byla pryč. A ještě větší záhada byla, že branka od zahrady, kterou nikdy - nikdy! - nezamykáme byla zamčená. 

Od té doby čekáme. Je to nanejvýš zvláštní a nepříjemný, protože kam s těmi odpadky?! A nevím, jak se budou sousedi tvářit, až jim každou noc přibude něco v popelnici. Uvidíme... 

Máme po prázdninách, Olinka se skoro naprosto hrozitánsky těšila do školy :-P, samozřejmě, jdu do sebe. 

Jelikož už pár dnů procházím věčným nachlazením, protože jsem jezdila na kole počasí / nepočasí (spíš tedy to nepočasí), noc na dnešek jsem jaksi nemohla dýchat vůbec. Nesnáším ucpaný nos, headache a neschopnost polykat...

Celou noc se mi zdály útržkovitý sny, v jednom z nich mi Maruška Vernerová říká: "Měla by sis jít pro paralen". Já ji na to odpovídám, že když vstanu tak už neusnu... ona: " Tak já ti ho podám". Já ji na to říkám, "to je dost divný, vždyť tu se mnou v Holandsku nejsi". Ona něco na způsob: "Co naděláš, na..." A pak se probudím s nataženou rukou pro paralen. Trochu psycho :D.

Ráno jsem do sebe hned nějaký céčka a paraleny naházela, a že prostě do tý školy dojedu. Omotaná šátkem, v roláku, nestíhajíc sraz na exkurzi do jedné alternativní základky a děsíc se při pomyšlení, jak všechny děti nakazím, jsem vylítla na zahradu. Také věčně nestíhající tvor - Péťa - mě v tom nenechala. 

Mé úžasné fialové kolo má rozbitou duši

Hned na příjezdové cestě jsem zjistila, že mi to nějako nejede - samozřejmě, píchlé zadní kolo! Fakt v nejlepší chvíli! A taky zase vůbec nechápu, jak je to možné, protože jsem na něm jela naposled v neděli, hodinu v šílený dešťosněhový vánici a dojela jsem v pořádku - kolo uložila do zahradního domku... a teď tohle.

Takže jsem zaimprovizovala, řekla Pétě, ať mě omluví, že jsem nemocná, zalezla do postele... a od tý doby tam ležím a přemýšlím, jestli mám jít do školy zítra pěšky, nebo si jít jen dát spravit kolo, nebo prostě dál zevlit a cpát se paraleny :-P.

Jo! Já už to vím dávno, že jsem trošku smolař :).